Dni slunečné a dnové zachmuření
svým tušením a svými nadějemi
se stále mění, stálosti v nich není
a k slunci prahnou, táhnou mladou zemí.
V tom plamenu, jenž po obloze tryská,
i v krůpějích, co zakalují nebe,
se chvěje zvěst, že vesna je už blízká,
že šťastná země ze slunce ji střebe.
A moje láska tyto jarní chvíle
v svém tušení a s náladou svou pestrou
chce pozdraviti nadšeně a mile
a snivou vesnu nazvati svou sestrou.
Neb po bouřích i po slunečném jasu
to jaro přece navrátí se světu
a moje země vydýchá svou krásu
luk oddechem a vůní lesních květů.
A po nadšení, po vší pochybnosti,
v nichž duše jásá a v nichž časem šílí,
já přece najdu ještě lásky dosti
a v jejím teple posvátný květ bílý.
Jen jeden paprsk, květinu jen jednu,
k níž vaše snivé pohledy se sklání,
když na té smutné cestě žitím zvednu –
já budu šťasten, šťasten do skonání.
Jen trochu tepla, jímž dlaň vaše hřeje,
když k mému čelu měkká přitiskla se:
pak ať si přijdou vichry beznaděje
a němá zima nechať přijde zase!
Ať přijde k hrobu, kam vy po skonání
květ hodíte mi ze svých vonných vlasů:
já v umírání nezakvílím ani –
ó bože, vždyť jsem v světě poznal krásu!