Víš, z jara kvetly fialky – ó zda si vzpomeneš
jak bylo krásné jaro to a v touze nesmělé,
a bylo plno sladkých snů a bylo teplé též,
já bál se Tobě vylíbat sny z čela úběle.
Pak růže kvetly ohnivé – ó zda si vzpomínáš,
že směl jsem v letních nocích těch Té žhavě líbati,
že dosud jako letní noc v mém srdci žhavá pláš
a zdáš se růsti v nesměrno a mizet v závrati?!
Viď, v podzim astry kvetou jen – ó zda si vzpomeneš,
že viděli jsme rakev kdys jich květy posetou:
ó nech ten lidský osud zrát, my byli mladí též –
a nad hrobem pak společným nám jistě vykvetou!