Teď jasmín nekvete, teď růže nevoní
a poupat nemají pro zlato tvojich kštic,
bez květů růžových je už sad jabloní
a stříbrem leknínů jezero neplá víc,
ptáci již přestali zpívati v hvozdě –
je pozdě!
Již jara zapomeň, však ono přijde zas,
až vyčtu z očí tvých ten nápěv líbezný,
až písní poupata ti vpletu v zlatý vlas
a v duši mé až víc ta hymna nedozní
o kráse očí tvých a o tvé líci,
má růže snící!
A potom jaro to si v srdce schováme
jak drahý amulet, jak vzácný drahokam,
jenž nedá vzniknouti víc moci neznámé
a růže vypěstí a jasmínu květ tam
a ptáka jásavou píseň zas vzbudí
v mé nově omládlé hrudi.