Snad poslední je píseň tato,
již v pozdní noci píši vám,
než všechno, všechno, co mi svato,
v hrob resignace pochovám.
Bol falešný to věru není,
co zachvěl náhle srdcem mým,
když pomyslil jsem v rozechvění,
že snad vás víckrát neuzřím.
Den poslední snad přijde zítra
jak strašlivý a nutný soud
a přinutí mne, z hloubi nitra
si mladé srdce vytrhnout.
Smrt čeká snad, až vrhnu sebe
sám dobrovolně v její klín
svou vinou dohnán, ztrativ nebe –
a zmíraje přec prost jsa vin.
Ta shladí s čela každou vrásku
svým klidem v době nejbližší
a život můj, mou žhavou lásku,
svou bez tvárností utiší.
Vím, že to jen kletba bude,
pláč výčitek, hřích zašlých let,
co do hrobu k mé rakvi chudé
mi chladnou hlinou hodí svět.
Ač zůstane to na té zemi
již památce mé prokleté:
vy přece, drahá, odpusťte mi
a vy se za mne modlete!
A nechať celý svět se rouhá
mých písní smutné světici:
ó věřte mi, mé lásky touha
přec byla čistá, zářící.
Hřích nedotknul se její krásy,
hřích nezachvěl v ní duší mou,
v žár snů jsem skryl ji pro vše časy
jak zázračný květ před zimou.
Mé písně možná zmlknou záhy
jak rozmar prchlé vteřiny –
vy, cherube můj svatý, drahý,
můj odkaz vemte jediný!
Tož víru onu, která zruší
v té knize kletby mnohý Iist:
že umíral jsem dobrý duší,
že umíral jsem srdcem čist.