Ó máte pravdu, co já vlastně jsem?!
Nač o nebi snít, kdo v ně nedoletí,
nač budit bouř, již v ňadru nesnesem,
nač volat sny, již osudem jsou kleti?
Co moh’ jsem být a čím jsem jenom teď?
List utržený na života stromu,
pak otázka, k níž schází odpověď –
a písně svoje komu zpívám, komu?
Dav hluchý půjde tupě kolem nich
v svých všedních tužeb návalu a zmatku,
a orlí křídla vzletů horoucích,
ta polámaná, v hrob mne strhnou v krátku.
A přes ten hrob své jméno nevznesem,
my v umírání dlouhém k smrti kletí –
ó máte pravdu, co já vlastně jsem,
když moje píseň v nebe nedoletí?!