[V.]

Ó hřímej, naděje, jak jarní bouře hřmějí, když jihne vlhký vzduch a ptáci letí za ním, slz proudy zkalené změň rosy do krůpějí, jež čistá za rána se snáší k zkvetlým stráním.

Já ve snech nadšených zřím, Vltavo, zas tebe, jak proudem posvátným se řítíš požehnaná, v tvé klidné hladině se zhlíží bledé nebe a růže východu tam zardívá se z rána.

A v krajích dalekých, kde zní jen řeč má rodná, kde z potu českých čel klas v žitných lánech bují, je srdcím sedláků žár víry ukryt do dna a staré pohádky svým dětem vypravují.

Zřím město Karlovo, jak plane v jitřním jase a v nebe vznícené se boří svými čely, jak hradba nezdolná tam klidně rozpíná se most Karlův velký a nerozborný, skvělý.

Jím táhnou zástupy vyš k šeré kathedrále, kde srdce Karlovo spí veliké a svaté, máj národ touží tam v své radosti i v žale, kde jásal v chorálech a plakal tolikráte.

Zvěsť ona v kraje jde a do srdcí se vkrádá, děd dětem u krbu ji vypravuje tiše: „Než zničí naši vlasť zlosť nepřátel a zrada, to starý Karlův most v proud sesuje se spíše!“

Když bledne snivá noc a po nebi se šeří, ten sedlák zvedne se a vyjde na zápraží, on jako před lety zas ve svou práci věří a silný vírou svou klas do stodoly sváží.

A s mostu Karlova zní hymnou ona slova, jež zpívá národ můj svou starodávnou poutí: „Ó svatý Václave, nám, kteří žijem znova, i našim budoucím ty nedej zahynouti!“