Tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína,
jež čistá duše jen smí z vůle boží píti,
má touha horoucí se marně po nich vzpíná,
ty nechceš znavené sny moje napojiti.
Mne kletbou drtící štve pustým světem žití
a smutnou duši mou jen nuda pálí líná,
co zatím v modlitbě, jež hymnou v duši zní ti,
tvé uzavřené rty jsou jako kalich vína,
Ó dítě moje, rci, tak velká má je vina,
což v bílé duši tvé vše lásky svadlo kvítí,
a víno retů tvých sát budou ústa jiná,
jež čistá duše jen smí z vůle boží píti?
Já vím, že nikdy tvé se zraky neroznítí,
by sluncem zaplály mi v duše lada stinná,
že v spádu všech svých snů, jež v neznámo se řítí,
má touha horoucí se marně po nich vzpíná.
Vím jen, že v pouště ty a lada nehostinná,
kam zavedly mne sny, sám zase musím jíti,
že marně proklínám svůj život nudou hyna, –
ty nechceš znavené sny moje napojiti.
A ve svých mrtvých tlum až bílá smrť mne chytí,
až zanikne můj duch v klín věčnosti se řina,
stín sotva vzpomínky, jež malou chvíli svítí,
ti lehce přelétne v tom, jak už uhasíná,
tvé uzavřené rty.