Untitled

S výšin zázračných, kde světlo v samém božství temení, na stárnoucí zemi slétlo mladé, svěží nadšení.

Ve spleť lidských křižovatek, v odpory a neštěstí mělo svatvečer a svátek čistým duším přinésti.

Bože, který všechno vidí, poslal jsi je na svou zem, abys viděl svoje lidi zhrdati svým odkazem?

Tvůj svět spjat je do okovů námahy a zármutku, dán je v područ hlupákovu, v kletbu lichých předsudků,

nemá pokdy nadšen býti, když tvůj eden vzat mu jest, nedovede za tmy jíti po závratné stopě hvězd,

svět jest jiný, než jsi tušil, oddán snění tvůrčímu – proč jsi nadšením jej vzrušil, když vše jiné vzal jsi mu?

Nadšení plaché a nevinné na křižovatce stálo, chtělo jít v krajiny hostinné – kolem však květů málo!

Země je plochá a vypráhlá, zžehla ji trampot kletba, šedavým kouřem se zatáhla, nadšení nikdo nedbá:

Kdyby tu stálo snad do věků s panenským tichým klidem, nebude nezbytno člověku – musí jít samo k lidem!

Vešlo v město mezi kupčíky, mezi baby, národ všeliký – tlačenice ta však nevšimla si jeho nepokryté, měkké krásy.

Nemělo co do prodeje dát, nemělo zač také kupovat, zbytečno je zcela, ano, ano! Utíkalo odtud polekáno...

Nadšení šlo k dětem, sestrám svého věku, tušilo v jich duších souzvuk přesladký, zadýchat je chtělo kouzlem svého vděku, začarovat mládí ve své pohádky:

ale ani dětem snad už přáno není, nadšení by hřálo srdce nesmělá, kantorská je suchost hnala do učení – a tam nade škamnami metla visela!

Šlo tedy na ves. Jaro kvetlo a zahalilo země práh, a uzardělé jitřní světlo se chvělo na všech křovinách.

Leč podruhové na rozcestí, ti byli spjati v jařmo své, ti nezřeli, co jaro věstí, a nadšení že v klid je zve,

ta jejich duše utýraná nic necítila v chvíli té, jim bodlák byl co růže planá – a obé stejně trnité.

Boháč rád je sice viděl po obědě – jaké blaho! – před rodinou však se styděl, a ctnost domu zakřikla ho.

Ve světě už užil dosti, čeho jiní nemají – nač si dělat mrzutosti? Až snad jindy... Potají...

U šlechtice v okně jen se mihlo, vše tam bylo těžce pompésní, ale v duši šlechticově stihlo smyslnost a choutky perversní:

v jeho žití vadnoucím a lichém omeškat se jen by bylo hříchem – než je mohl znectít svojí dlaní, uprchlo jak přišlo, z nenadání..

Chtělo's k nejmocnějším toho světa, nadšení, Ó důvěřivé dítě? K stupňům trůnu přísná etiketa přes ohnuté hřbety nepustí tě!

Nesmíš ani do chrámů, kde prý všemu lidstvu víra k blaženému neznámu věčné brány otevírá.

Přišlo's k lidem věřícím žebráků jak dítě bosé, ustrnulým světicím volností bys rouhalo se,

lidstvo věrou blažené k spáse tebe třeba nemá – od chrámů tě zažene církve přísné anathema!

A není tebe třeba ani, kde věda chystá lidstvu lék v své samotě a zasýchání a v spoustě různých formulek.

Co v tomto dusném světě hledá tvé žhavé srdce upřímné? V svých záhadách ta přísná věda si tebe ani nevšimne!

A nadšení šlo, cestou stále chudší, tam, kde se lidé pro vlast zemřít učí. Tam, myslilo si, zneuznáno všude, že nadevše ho lidstvu třeba bude.

Leč pohledlo tam s žasem na lid jiný: jen na otroky – a ne na hrdiny... U strojů a v dílnách, kde je hlad, v hluku továren a v dusném dýmu

nadšení se chtělo uschovat ke člověku ze všech nejmenšímu. Útěchou tam sladkou chtělo být, s bojem za právo kde hněv se střídá –

nemělo však kam se posadit, neboť před ním přišla tam už bída. A když vyšlo z jizby dělníkovy, znaveno a hořce plačící,

zastavili s nevlídnými slovy posupní je biřiči. Zjistilo se, všem že mátlo hlavy, ba že chtělo pobuřovat dav –

pročež do želez a do šatlavy odkázal je paragraf. Podivná to byla cesta: vyvezli je ráno z města

– dav se sběhl spílající: – Ke špalku a k šibenici... A co dále, brachu milý? Byli by je popravili –

ale konec jinačí je: nadšení přec podnes žije. A s ním žijí dále v strachu všichni jeho trapiči:

co je nesmrtelno, brachu, ani ouřad nezničí! Svět celý zavrh' tě, Ó dítě snivé, a zneuctil tě v pohrdání svém –

a přece, nadšení, ty božský dive, jsi marně nesestouplo na tu zem! Byť všemi zahnáno a potupeno, jsi přece zvěstí světa lepšího,

a byť i kleto bylo tvoje jméno, přec někdo je, kdo nezneuctí ho. Tvůj prorok, básník, jenž tě věčně hledá a za tebou jde v světa dál i šíř,

tvé světlé kráse zahynouti nedá, byť byla vržena až pod pranýř. Sám také uštván, jako štvali tebe, a posměch světa slyše z daleka,

on tebe najde, jako našel sebe a v sobě věčný úděl člověka. V svět zavede tě pozemských svých tišin, kde panenská se země usmívá,

kam v jeho cesty s nadpozemských výšin zvěst o tvém ráji padá zářivá. Tam do samot se krása ještě vpřádá, a lidský duch tam v nebe temení,

zas bude jaro, zem je podnes mladá – Ó zůstaň s námi, svaté nadšení!