Když milovat chcem, v bílou knihu žití
my píšem vždy kus románu své lásky,
v ni kryjem jaro, blankyt, vlnobití
tak tiše, bez otázky.
A dále v děj svůj román ten nás táhne,
my neptáme se, jaký konec bude,
zda v duše hloub nám úsměv štěstí sáhne,
zda jas v ní bude všude;
či zda snad bouře zahalí ji v mraky
a strunu písně vichr zloby zdrtí:
my písem jen a touhou planou zraky,
ať k záchraně, ať k smrti.
A román lásky když je dopsán jednou,
tu zříme teprv, že to kniha lkání,
že listy její v přívalu slz blednou –
a my jsme oklamáni!