Jak nebýt šťasten, když to slunce září,
když září hvězdy padající s výší
a čerstvé růže vašich krásných tváří
v mé tiché touhy dýší, dýší, dýší?!
Jak nebýt dobrý, když teď k mému loži,
kde stávala dřív Zoufalost a Bída,
se sklání jenom strážný anděl boží
a modlitby mé zjevením svým hlídá?!
Jak nebýt básník, dokud Krása žije
v svém zázraku, jejž poznat smíme sami,
a vaší rukou matka Poesie
květ nejkrásnější mlčky podává mi?!