Untitled

Vykročils junák požehnán otcem i matkou (otče můj moudrý, mamičko laskavá, kde jste!) a dal ses klikatou cestou, docela jinudy kráče, než otcova radila péče. Nad srázem kolikrát stanuls

zpívaje svévolně, chmurného nedbaje zítřka. Čí ruka zachytla tě tehdy nad propastí? Věrná a oddaná, navěky požehnaná vedla tě životem, ach, jenom dopola cesty!

Povodím velikých řek i podél potůčků tichých, vroubených modrem pomněnek, vedla ta cesta – žel, k mořím nedospěla! Z daleka bělá se bělostný pomník, v dálku se ztrácí...

Nestačíš za ním se ohlížet, třebaže jiná do stara života se s tebou sdružila bytost – i v slzách úsměvná, statečná v utrpení – milená bytost, jež s láskou ti dala,

po čem dřív zatesknils: to drahé jediné dítě s nadějí sladkou v příští pokolení. Zestár’ jsi, zpěváku, tvá hodina se blíží! Své loutny jsi se zřek’ – a přece někdy zazněl

na rtech tvých popěvek, ne pochmurný jak druhdy anebo milostnou nesnází zneklidněný, ale tak ze srdce, jak v pohodě se zpívá. (Netaj se, zpěváku, brach veselý žes býval,

že mnohdy svezla se písnička rozpustilá s těch rtů, jež horoucně zas líbávaly jindy!) Však nebyls v životě jen rozkochaný zpěvák, nejen ten pohádkář, her umný osnovatel:

bývals i bojovník a poslušný zas voják a sloku důvěrnou rád měnils ve službu vlasti. Úžasné prožívals doby, dvakrát zřels krvácet lidství, člověka pod zvíře klesnout.

Katané rvali ti z náručí nejlepší druhy, vlast viděls přibíjet na kříž, zmučenou k nepoznání, a nikdo, nikdo pomoci nemoh’ či nechtěl – ó běda, vlastní syn bezbranné matce plil v tvář,

věčná mu kletba! Na nové vzkříšení čekáš, skvělejší předešlého, byť mnohem krvavější – zpěváku, dočkáš se ho? Zasloužils, aby ses dočkal – a pomoh’!

Tři čtvrti století chodils tím božím světem schystán už odejít – a tolik na něm rád! Hodina dobíjí, s půlnocí blíží se věčnost – jsi vskutku schystán?

(Jen ještě svobody zachytit zářný zásvit, jen ještě – naposled – nejdražší bytosti zlíbat, žehnat jim, děkovat, za mnoho odprošovat!) Užil jsi obého: bojů i milování,

nebyls tu zbůhdarma, byť jenom vlna v proudu, nikdy však stojatá, žabincem zarostlá tůně. A nyní zmlkni!