Ty tvoje rty bych jednou zlíbal rád
a na dlouho se opil jejich vínem,
až závratí pak v sladké touze jat
bych zapomněl, že láskou svojí hynem,
že slední slasť to, kterou můžem vzplát.
A v bílou náruč tvou bych šílen pad’,
v tvých loktů klíně kolébán jsa ve sny
ty tvoje rty bych jednou zlíbal rád
a zapomněl, že osud můj je děsný,
mé duše skryt že jedem vrchovat.
Ó vím, jsem sopkou, jež vzplá jedenkrát
a pak je mrtvou, pustou, chladnou zase,
ó vím, jsem tvor, jenž zlobou zla je klat:
a přece, přece v štěstí krátkém jase
ty tvoje rty bych jednou zlíbal rád!