V snech tvého mládí chrám tvůj k nebi vzrůstá
a fiálami dotýká se hvězd,
v jich věčné reje pilířů směs hustá
má smělou klenbu nad banálnost nést.
Leč dávno zpěvná oněměla ústa,
kol jiný svět a jiná doba jest –
dnes v zříceninách leží huť tvá pustá,
dnů všedních úpal žehne v prach tvých cest.
A v chudé trávě, jež kol vyklíčí,
se otlučení šklebí chrliči,
ač s vysoka se smáti chtěli světu.
Tvé modlitby a hymny intimní
se utopily v mlze podzimní –
má duše, prchni! K smrti smutno je tu!