Tvá zářná bytost stojí nade mnou
a v kathedrálu duše mojí splývá,
jak v starých chrámů hloubku tajemnou
se nesmrtelné boží slunce dívá.
A od těch hrobek, kde spí mrtvých řad,
až k fiálám, jež v kadidle se tratí,
chrám chvěje se a pěje touhou vzňat
a varhanami hřímá do závrati.
Čas zaniká a prostor zaniká
a moje bytost bytostí Tvou plna
jak hymna duchů roste veliká,
jak nebe hoří každá její vlna.
Já nejsem již: má duše zmizela
a nekonečnem letí k zemi zpátky.
by cizích světů vůní prochvělá
se snesla k prsům přírody, mé matky
Však v těle tom, kde mřelo srdce mé,
teď Tvoje bytost jásá vítězící,
jak myšlénky všech věků rosteme
výš vesmírem až světů ke hranici.
Vždy výš a výš, kde slunce hoří žár,
kam celý život posvátný a ryzí
se řítí nadšen, usmířen a stár
a v požáru těch věčných hranic mizí.
My zvítězili nad vším, co zde je,
co do propasti všednosti se kácí,
a naše bytost plna naděje
se očistěna k svému slunci vrací.
Tvou zářnou bytost cítím duší plát,
Jak heros bájí vstříc té smrti zírám,
jdu z věčnosti zpět do věcnosti spat –
a umírám a přece neumírám!