Ó ticho! Mlčí hvězdy a mlčí hlubiny –
kam prchla bouř mé duše, jež hřměla tolikrát?!
Jas vašich velkých očí jsem zahléd’ jediný
a cítil ruku vaši v své chvějné dlani hřát.
Ó ticho! Květy dýší, jsou rosou sperleny,
to vaše ústa dýší, spí snivá záře v nich
a zpívá nocí dlouhou svůj motiv nadšený
a ve zraku vám hoří jak v duhy paprscích.
Ó ticho! Na Madonny já myslím v modlitbách,
jak na obrazech starých jsem zřel je tajemné:
to rhytmy duše mojí a vaší tváře nach
se touhou objímají, když dlíte vedle mne.
Ó ticho! Naše touhy dál pějí nadšeny,
my oba v duši máme teď zlatou záři hvězd –
a přece hvězdy nebe tak nejsou vzdáleny,
jak naše příští štěstí v tmách nekonečných jest!