Žil malíř, boží slávy svit
mu hořel kolem skrání,
ten barev tóny vyslovit
chtěl krásu mojí paní.
Neb krása jde záhonem lilií,
jde plna balsamické vůně,
a na světě jednou kdo spatří ji,
ten věčně po ní stůně.
Vzal pro tu svatou krásu její
nach západů i hvězdy v reji
i kouzlo pověstí,
stkal barvy z vůně, z nebes jasu –
však nesmrtelnou onu krásu
přec nemoh’ nalézti.
Žil pěvec, boží souzvuk pad’
mu v duši žhoucí plání,
ten slovem tónů malovat
chtěl krásu mojí paní.
Neb krása jde záhonem lilií,
jde plna balsamické vůně,
a na světě jednou kdo spatří ji,
ten věčně po ní stůně.
Však pro tu hudbu řeči její,
v níž andělských harf tóny spějí
a zefýr šelestí,
a pro rhytmické dechu vlny
on souzvuk tónů kouzla plný
přec nemoh’ nalézti.
Já snivý básník, láskou jat
se chvěji bez ustání,
slov barvami chci vyzpívat
teď krásu svojí paní.
Neb krása jde záhonem lilií,
jde plna balsamické vůně,
a na světě jednou kdo spatří ji,
ten věčně po ní stůně.
Leč schvácen velkou krásou její
jen milostí se smutnou chvěji
a zmírám bolestí:
ó, Madonno má, souzvuk tónů
v tu velkou milosť, v které tonu,
mi nelze nalézti!