Když usínal jsem mdlý a unavený,
to byla noc, v níž bouře dutě hřměla,
a nudou hodin jdoucích, bez proměny
se duše moje k smrti opíjela.
Pak ve snech svých jsem flétnu slyšel z dálky
a viděl háje, petrklíč kde vzrůstá,
kde zlatá rosa padá na fialky
a milenci se líbají v svá ústa.
A když jsem procit’ nadšen oním sněním,
cos jako slunce plálo duší mojí
a zářilo to plným jasem denním,
kde na stole váš snivý portrait stojí.