Kde vaše vůně, suché listy,
jichž barvu více nepoznám,
v nichž dovedu teď jenom čísti,
že všechno je tu sladký klam?!
Kde chvíle ta, v níž ručka malá
vás kvetoucí mi podávala,
kde je těch zraků tichý svit,
jenž při tom utkvěl na mé líci?
Ó květy svadlé, suché, tlící,
že nemožno vás oživit!
A tak to bude se vším tady,
v co doufal jsem a co jsem chtěl,
pryč prchnou lásky sladké vnady
a v pustém srdci zbude žel.
Ó vesno, vesno, proč v tvé písni
tak málo štěstí člověk vysní,
proč prcháš v dálku rozváta,
a nám tu zbudou na znamení,
že naší touze konce není,
jen tvoje svadlá poupata?!