Bůh Tvoji duši utkal z lilií
a vdech’ jí všechen balsamický dech,
jenž světic muka slastí opíjí
a za večera dříme ve květech.
By po Madonnách touhou nemřel svět,
jas Afrodity by s ním dále žil,
sny starých mistrů nad propastí let
Tvým posvěceným tělem obrodil.
Když slyšel zpěvy bílých andělů,
v snech tvoření jej ryzí souzvuk jal
a těla růžím, duše úbělu
Tvé požehnané, velké jméno dal.
A když pak zřel, že bytosti Tvé jas
v svět všednosti a hříchu posýlá,
jak démant slza skanula mu s řas
a v drahé srdce Tvé se změnila.