Ze všech krásek v lóžích nejhezčí je,
unylá je, zajímavě bledá,
dlouhé boa nosí kolem šíje,
v koutku lóže apaticky sedá.
A la Henri Quatre má on vousy,
doktorský naň diplom čeká příště,
jeho oči sotva přivyknou si
místo v lóži hledět na jeviště.
Ať je drama, opera či balet,
na sebe jen upírají zraky,
až když potlesk k jejich sluchu zalét’,
zatleskají nevědomky taky.
Po aktě se sejdou v kuloáru,
povědí si zdvořilých pár frází
bez nadšení, bez myšlenek žáru,
způsobně a velkých bez nesnází.
Leta jdou, on doktorem se stane,
ona bude drahá jeho žena,
ve své kráse lehce nadýchané
bude stále bledá, unavená.
V divadle mít budou lóži svoji,
pospolu kde budou sedat příště,
manželství jim touhu upokojí,
naučí je hledět na jeviště.
Uzří roby, kterak zlatem svítí,
světa obraz uzří dokonalý –
ale budou z toho tolik míti,
jako by se na to nedívali.