Ze všech krásek v ložích nejhezčí je,
unylá je, zajímavě bledá,
dlouhé boa nosí kolem šíje,
v koutku lože apaticky sedá.
A la Henri Quatre má on vousy,
doktorský naň diplom čeká příště,
jeho oči sotva přivyknou si
místo v loži hledět na jeviště.
Ať je drama, opera či balet,
na sebe jen upírají zraky –
až když potlesk k jejich sluchu zalét’,
zatleskají nevědomky taky.
Po aktě se sejdou v couloiru,
povědí si zdvořilých pár frásí
bez nadšení, bez myšlének žáru,
způsobně a velkých bez nesnází.
Léta jdou, on doktorem se stane,
ona bude drahou jeho ženou,
ve své kráse lehce nadýchané
bude stále bledou, nezměněnou.
V divadle mít budou loži svoji,
kde vždy spolu budou sedat příště,
manželství jich touhu upokojí,
naučí je hledět na jeviště.
Uzří roby, kterak zlatem svítí,
obraz bídy uzří neskonalý –
ale budou z toho tolik míti,
jako když se na to nedívali.