Ještě jednou, jaro, chtěl bych s tebou prožít
všechen rozruch mládí, čistých snů svých pýchu,
nesplněné touhy v sloky tebou vložit,
proplakat se tebou v samotě a tichu.
Záchvaty mít tvoje, při nichž země jihne,
snivé tvoje toulky, ryzost opojení,
mlhavé tvé dálky, k nimž se touha zdvihne,
slavíky tvých nocí, tvoje slunce denní.
Nemít minulosti, již lze steskem změřit,
budoucnost mít celou, duší svou být vlídný,
věřit všechněm lidem, srdci svému věřit,
jako ve snách bloudit tvými dny a týdny.
K rozkvětu růst teprv na omládlé zemi,
nemít pranic, pranic, a přec všechno míti,
chud být jako žebrák, bohat nadějemi,
štěstí tušit jenom – a tím šťasten býti!