Plá v oknech chrámů záře jak od Betléma z jeslí a ruce milionů jsou v prosbách sepjaty, mráz, který v okna moje své fantasie kreslí, zdá do růžová chvět se a kvésti poupaty.
Všech zvonů těžká srdce jsou v hymnách rozpoutána, všech lidí těžké duše jsou láskou spoutány a zvonů symfonie se mění v hymnus rána a splývá v melodii jak velké varhany.
Já pod vašimi okny teď stál jsem osamělý a jak ta půlnoc táhla, ta půlnoc posvátná, všech lidí těžké dumy v mé žhavé duši pěly jak symfonie zvonů a píseň závratná.
V mém dálném rodném kraji a plání zadumanou roh pastýřů teď zpívá i chví se krajina, ty smutné, táhlé zvuky mé matce v duši kanou a ona myslíc na mne své ruce sepíná.
Ó dobrá moje matka se za mé štěstí modlí, když vánočních hvězd záře se chvěje nad zemí, by všechny ostré trny, jež v srdce mé se vbodly, v té noci požehnané teď vzkvetly růžemi.
Ó kde je štěstí moje?! Dvě přitulené hlavy jsem pod vánočním stromem dnes viděl z večera, krb jeden hřál sny jejich i duší souzvuk smavý a v očích vlhkých plála jim štěstí nádhera.
A náhle na svou jizbu jsem vzpomněl zadumaný, kde nečeká mne nikdo než bolů přesila, kde v smutku dlouhých nocí mé krvácejí rány a není, není ruky, jež by je chladila!
A náhle na své žití já vzpomněl beznadějné a ptal se boha toho, jenž kráčí z Betléma, zda jediné mé štěstí má ve své dlani chvějné, zda přece jednou v žití nám dá je oběma – –
Tma padá na oltáře i v stromů ratolesti, sen jistě zulíbal vám skráň vůní přesladkou – – a pouze mně je k pláči, dvou mladých srdcí štěstí že v žití smí nám zůstat jen smutnou pohádkou!
Cookies on Poetry Cove