Má matka hrává starou melodii,
to jednu z těch, jež ze života vesny,
jež z mladé touhy v duši zůstaly jí, –
a při těch tónech s pláčem klesám ve sny.
Je plna smutku ona píseň stará
a v jejím stesku cosi ozývá se,
čím voní květy uvadlého jara,
když po letech je v knize najdem zase.
Tím svadlým květem je i srdce moje:
cos voní v něm, však je to plíseň hrobu,
v němž moje žití provždy ukryto je.
A matka má až v jeho svadlou zdobu
kdys po letech své dobré upře zraky: –
ó vím, má matka bude plakat taky!