Jak často v podvečer, když slunce v západ klesá
jsouc velké báječně a žhavé jako rubín,
já v snění ulehnu si na pokraji lesa
a do svých marných snů zřím zakalených hlubin.
A hledám duši tam, již moh’ bych milovati:
ta polou žena by, půl dítě ještě byla,
snů šťastných motýli by těšili ji zlatí
a první lásky sen by v objetí mém snila.
A měla černý vlas a měla ruce bílé
a oči veliké, jimž nedohlédneš ke dnu,
svým dětským nápadům se smála rozpustile
a byla vážnou přec, když k nohám jejím sednu.
Mé verše bláznivé by poslouchala ráda,
že pro ni psány jsou, by zcela stačilo jí,
a věřila by jen, že věčně bude mladá
a život přešťastný že na věky nás spojí.
A než by poznala, že tady všechno lží je,
že štěstí přeludem a život bouř je stálá,
v své lásce panenské jsou čistší nad lilie
by jednou z večera v mých loktech dokonala.