Ó myslím, dítě, za pár roků
co z naší lásky bude asi,
kdo tobě, drahá, záři v oku
a v srdci touhu náhle zhasí,
kdo zlomí v duši květ mi vonný
a strhá růže naděje
a nový pláč a nové stony –
mi v pohár žití naleje.
Snad osud, jehož bouřná vlna
nás nedonese k cíli ani,
a duši, jež teď slastí plná,
pak zbude žal a naříkání,
snad náhlý chlad, jenž lásku tvoji
ti v útlém srdci potlačí,
a já pak sám v tom těžkém boji
tu budu hynout ve pláči.
Ty ani nevíš, jak se chvěji
o zlatou píseň toho blaha,
a náhle tonu v beznaději,
jak pochybnost mi v duši sahá,
a nekonečná cítím muka
jak příštích bouří ozvěnu –
ó dítě, věř, mně srdce puká.
když na to všechno vzpomenu!