Číš je dolita, nuž, napijem se, brachu!
Nežli pozvedneš však ke rtům pohár plný,
ozdoby si všimni, jez se vine kolem:
pod klenbami stromů, lehce vrytých v křišťál,
divoká ta honba překotně se žene,
láje ohařů to, kýmsi uvolněná,
vyrazila z rána do polí a lesů,
nebezpečí větříc, jehož nikde není,
zburcována možná prvním zaštěkáním
nebo hnána kýmsi, jehož vidět nelze,
pustila se v úprk, dechu neztrácejíc.
Kolem poháru zříš vryta jejich těla,
napiata jsou chtivě, nozdry větří cosi,
navzájem se tísní, štvou a přeskakují,
zdá se ti, že slyšíš, kterak vydávají,
řekl bys, že padnou rázem na jelena,
kterého kdos kázal vypustiti v luhy.
Ale otoč pohár dokola v své ruce:
uzříš vždy jen smečku ženoucí se v kolo,
lapající v prázdno, směšně rozvášněnou,
nazdařbůh jen zlostně kolem štěkající.
Nade vším však zlaté usmívá se slunce,
obláčky se vlní ranní za pohody,
uvnitř v plné číši staré svítí víno,
průhledné a čisté, jak jsme nalili ho.
A ten okraj číše, který ke rtům zvedáš,
ověnčen je slovy – přečti si je, brachu!
Tam „Ars semper victrix!“ napsáno je shora,
kolem dokola se ona slova vinou –
a kdo vryl je v křišťál, jistě dobře cítil,
proč tu smečku dole sešíval v lichou honbu,
abychom se smáli, než se napijeme!