Ty, dítě, plakalo’s! Ó jaký žal či snění
ti padlo na duši, že bílé perly její,
všech božích andělů jak čisté políbení,
se tiše slzami ti chvějí v obličeji?!
Ó jistě poranil svět vášnivý a krutý
tvou duši nebeskou a nekonečně tesknou,
že snů tvých modrý květ se bouří chvěje tknutý
a v hnědých očích tvých že démanty se lesknou.
Však z čisté duše té snů vzlétly bílé davy
a v brány nebeské svou průsvitavou rukou
– jak luny svit by pad v klín letní noci tmavý –
už v tónech unylých a harmonických tlukou.
A v nebi dobrý bůh se náhle rozpomíná
a pošle anděly, z nichž každý v usmívání
k mé skráni horečné, již otrávila vina,
svou peruť zářící a rozechvělou sklání – –
Ó ty jsi plakala, viď, pro mé marné snění
a za mne modlitbou jsi k bohu lkala skrytě: –
ó pro tu lásku radš, k níž navrácení není,
a pro náš mrtvý ráj – ó pro to plač, mé dítě!