Dnes bylo krásně jako ve dnech března,
kdy snivá země, plna snů a touhy,
sten příštích bouří v nadšení svém nezná
a šťastna pije pohled slunce dlouhý.
Mně zdálo se, že šedé loňské sněhy
již navždy zmizí s jejích vlhkých strání,
že plno poupat s vůní jarní něhy
se přes noc snese požehnáním na ni.
Ó jaro přijde, v hlubinách tu puká
a na stráních to horečně již dýše,
jak vaše bílá, rozechvělá ruka
by na mé čelo přitiskla se tiše.
A v ulicích těch uvidí nás zase,
kde bloudili jsme do večera loni,
kde viděli jsme jarní noci v kráse
a slyšeli, jak slavičí zpěv zvoní.
V těch ulicích, v nichž jásot slunce věstí,
že přežijem již onu zimu lednou,
kde z vašich očí vyčet’ jsem své štěstí
a „Miluji vás!“ řekl jsem vám jednou.
Ó zpívej, duše, jak to světlo zpívá,
ó srdce, jihni, jak vzduch vlhký jihne,
vždyť slunce, slunce v hloubku tvou se dívá,
vždyť láska, láska k bohům tebe zdvihne.
A kdybys mělo svadnout s příštím jarem,
ó zemři šťastno vůní minulosti:
tys bylo velké nadšením a žárem –
tys, moje srdce, milovalo dosti!