Vše sladěno je v barvy světlých strání
a vlažné slunce tiše v dál se dívá,
zem umírá a cítí v umírání,
že byla dobrá, nadšená a snivá.
Teď v přírodě již nesouzvuku není,
kdy stuchlých vůní ona víno loká,
cos dýše krajem jako odpuštění
a v naše duše padá do hluboka.
Jsem k smrti kliden, šťasten láskou Tvojí
a duši Tvou jsem vlastní objal duší –
já dlouho dost jsem v těžkém zmíral boji
a jeseň má mne nyní nerozruší.
Prost vášní všech a bouří svého mládí,
prost prokletí, jež rostlo do závrati,
teď cítím znaven, jak ta jeseň chladí,
a z dlaně Tvé chci štěstí svoje bráti.
A klidně s Tebou příští čekat časy
tam u krbu, jenž za zimy nás čeká,
rty Tvoje líbat, hladit Tvoje vlasy
a v příští jaro hledět do daleka.