Chceš-li ještě na chvíli
vzkřísit sen můj spanilý,
nelíbej mé smutné oči –
slzami se zalily!
Slzami jsou zality,
mlhou jsou již pokryty –
do dna duše pálily by
tebe smutné oči ty.
Ale vdechni duši svou,
podnes měkce bělostnou,
v starou onu melodii,
v harmonii srdcí dvou.
V rytmický a snivý rej
mojí touze píseň hrej,
bílou moji mladost z hrobu
na chvíli mi vyvolej.
V akátové aleji,
v bílé květů závějí
naše duše usmířeny
objetím se zachvějí.
Splynou v čistý mládí vděk,
v sliby, jež jsem tobě řek’,
když jsem v letní noci na rty
vtisk’ ti první polibek.
Nemysli, co život vzal,
hrej tu mrtvou píseň dál,
nevzpomínej, že jsem v žití
tebe stokrát oklamal.
Všechno to, co štěstím zveš,
oklamal jsem v sobě též –
nevzpomínej srdce mého,
až tu píseň dohraješ!