Chceš-li ještě na chvíli
vzkřísit sen můj spanilý,
nelíbej mé smutné oči,
slzami se zalily!
Slzami jsou zality,
mlhou jsou již pokryty,
do dna duše pálily by
tebe smutné oči ty.
Ale vdechni duši svou,
podnes měkce bělostnou,
v starou onu melodii,
v harmonii srdcí dvou.
V rythmický a snivý rej,
mojí touze píseň hrej,
bílou moji mladost z hrobu
na chvíli mi vyvolej.
V akátové aleji,
v bílé květů závěji
naše duše usmířeny
objetím se zachvějí.
Splynou v čistý mládí vděk,
v sliby, jež jsem tobě řek‘,
když jsem v letní noci na rty
vtisk‘ ti první polibek.
Nemysli, co život vzal,
hrej tu mrtvou píseň dál,
nevzpomínej, že jsem v žití
tebe stokrát oklamal.
Všechno to, co štěstím zveš,
oklamal jsem v sobě též,
nevzpomínej srdce mého,
až tu píseň dohraješ!