Jak v modré květy za večera
skvost čisté rosy tiše padá,
mně v poupata mé duše sterá
se kouzlí moje láska mladá.
A v dlouhých nocích, plných mraků,
hvězd zlatý zázrak vidím plát
a vidím slzy vašich zraků –
ó jak vám za to děkovat?!
Ó je to štěstí, v celé žití
a v nekonečná jeho muka
květ čisté krásy provždy míti,
jejž podává nám dívčí ruka.
A nadšení mít v duši vroucí
a do souzvuku láskou jat
to drahé srdce cítit tlouci –
ó jak vám za to děkovat?!
Snad po letech, kdy zemřem oba,
dva milenci si budou plaše,
až bude zase jarní doba,
pak v touze šeptat jména naše.
Nechť nové jaro snese kvítí
v hrob, kde už mrtvi budem spát:
my v jiných srdcích budem žíti –
ó jak vám za to děkovat?!