Ó krásné oči, že jste lhaly,
když s touhou jsem se do vás díval
a jak se díval, díval,
svou nejkrásnější melodii zpíval –
ó krásné oči, že jste lhaly?!
Ó němá ústa, vonný květe,
hřích, nesnesl se ve váš kalich,
v ten krásný, bledý kalich,
kde spí jen motýl odříkání stálých,
ó němá ústa, vonný květe!
To světici jsem uzřel v dáli,
ta plno květů v klíně měla,
ta v očích hvězdy měla,
jas v bílých dlaních nesla rozechvělá –
to světici jsem uzřel v dáli.
Vy, rety, lháti nemůžete,
spíš vaše květy svadnou, svadnou,
ó bože, na vždy svadnou:
tu nekonečnou snivou pravdu vnadnou
vy, rety, lháti nemůžete!
Ó němá ústa, vonný květe,
ó krásné oči – že jste lhaly,
mé jaro, štěstí lhaly?!
To světici jsem uzřel kráčet z dáli –
vy, rety, lháti nemůžete!