ŠIBŘINKY

Princ Karneval jel do světa a smál se, smál a smál, roj hrdliček jej oblétá, jak vesel táhne v dál.

Kde jindy zuřil vichrů vztek, tam bylo růží bílo, a denně plno hubiček jej ze sna probudilo.

A smál se, smál, med rtíků pil, jímž vítaly jej ženy, a za měsíc si podmanil svět slastí opojený.

Však jednou procit’ mrzut přec a zamyslil se v strachu: „Oh, ve středu je popelec – co potom, milá brachu?“

A zdálo se mu, sama smrt že skuhrá romanci: „Vším pokáním jsi, princi, zhrd’ – máš nyní po tanci!

Já přijdu sama, bezzubá, můj hnát ti údy stočí, a černý havran vyklubá tvé unavené oči!“

„Ó smrti“, děl princ Karneval, „vím, všemocná jsi všude – ó veď mě aspoň v onu dál, kde dobře mřít se bude.

Já vesel žil, chci vesel mřít, až dotkneš se mých víček, ať všechen strach můj, všechen cit se změní do hubiček!“

I řekla smrt: „Znám jednu zem, ta za mořem je až, tam v divém reji veselém mne ani nepoznáš.

Smích kraluje tam místo mne a do hrobu všem svítí, v té Ki-Kin-Kajdě ohromné ty šťasten můžeš mříti!“

Princ Karneval se zveselil tou zvěstí přeblažený, a smál se zas a víno pil a líbal všechny ženy.

Vráz setřásl svou únavu a vesel zvolal: „Hajdy, teď chystejte mi výpravu tam do té Ki-Kin-Kajdy!“

A jeli nocí ledovou a přece za vesny, a mladou hlavou princovou se chvěly šťastné sny.

A kam jen cestou přijeli, princ tázal se: „Kde najdu tu bájnou zemi veselí, tu božskou Ki-Kin-Kajdu?“

A jeli světem, každá ves se k poctě prince krášlí, a jeli dál, a šťastně dnes tu Ki-Kin-Kajdu našli.

A mazurky a valčíky jim toužně v ústret zněly, a jako přelud veliký byl šťastný kraj ten celý.

„Zde tedy zemru,“ princ si řek’, „však tady zemru rád, zde září smích a dívčí vděk, zde sladko umírat!“

A když se smrt už blížila a vstala z růží deště, řek’: „Hrome, ty jsi spanilá – pojď, skočíme si ještě!“