V kronice dneška oba jsme různý list,
dopola popsán, nedočten za chvíli,
všechno nás dělí, láska i nenávist,
ba i ta víra, kdybychom věřili!
Včerejšek chmurný, dnešek je nijaký,
daleko k zítřku připadá duši mé,
kolem nás boje, kolem nás rozpaky –
ale my oba po zítřku toužíme.
Byť i nás celé dělilo pohoří
na této půdě od věků sopečné,
k oběma cosi důvěrně hovoří
o vyšší pravdě, o kráse společné.
Nad slávou Hradčan hvězdy jsou rozsety,
kolem nás Praha, oběma patřící –
jakoby kdosi přijít měl v ústrety
našemu snění neklidnou ulicí.
Kdo je to, nevíš, oba jsme v nesnázi,
oba se ptáme, zdali nás nezklame,
odněkud z dálky uprášen přichází –
ale my jistě spolu jej potkáme!