Ach, touhy ztracené a smělých plánů vraky –
už jak ti ostatní jsem fádní člověk taky!
Ba, větším půvabem než západ velkolepý
být pro mne zdají se ty malicherné klepy
mých drahých krajanů, již přirostli k svým líchám,
a jejichž rozumy teď u sklenice slýchám.
Co zbude, básníku, než zevšedněti hezky,
být ničím nevzrušen jak ten náš venkov český,
mít duši ospalou, však rozum veliký –
a občas tátovi brát jeho doutníky!