Tak přešlo jaro s něhou svou i blesky,
žár léta nudou moje srdce spálil –
já svého ducha pochyby a stesky
jen v mlčení a odříkání halil.
A teď jsem zvedl kytku jara suchou –
v těch reliquiích zbylo vůně málo!
Dech vzpomínek v ní nechví sladkou tuchou,
jen srdce ví, co krve mé to stálo.
Tak na hřbitovech, které zapadají,
jen letní noc svou vonnou touhou prodlí,
dech rakví květy ve svých listech mají
a nikdo víc se na nich nepomodlí.
A přece vím, že po tom kvítí svadlém
já najdu v žití snivou krásu znovu,
až zamyslím se duše nad zrcadlem
v svých modlitbách a cestou ke hřbitovu.
Ó, nechejte jen svit svých očí božský
plát nad krajinou mojí duše klidné
a v zapadlé mé minulosti trosky
znít sladké echo svojí řeči vlídné.
To jistě vím, že bez kletby a vzlyku
i nad náhrobkem mojí rakve chudé
jak symfonie spasení a díků
má píseň za vás modliti se bude.