Tu růži měla bílém na živůtku
a pod ním srdce tlouklo sladkou touhou
jak útlá ňadra roztrhnout by chtělo.
My šli jsme spolu mlčky cestou dlouhou,
kraj letní pln byl neznámého smutku
a slunce v západ zář svou uklánělo.
Zvuk flétny volal snivě z dálky kdesi
a na stromě pták jemu odpovídal,
my mlčeli a šli jsme v ruce ruku.
Já každý krok jsem její nožky hlídal –
zář slunce klesla v západ, v černé lesy,
kraj zamyslil se při slavičím tluku.
A my šli dál: jak bílý cherub ona,
já, padlý duch, jsem chvěl se bázní o ní,
v té chvíli na hněv svůj jsem zapomínal.
Já cítil květ, jak na ňadrech jí voní,
jak táhne krajem vlahá noc a vonná –
a slavík umlk’, v dálce les se stmíval.
A byla noc, šla v neznámém svém smutku,
já vzpomínám teď jako ve snu pouze,
že dítě to jsem nepolíbil ani
a dál jít musil v divoké své touze – –
Tu růži měla bílém na živůtku –
jen ta mi zbyla v tiché vzpomínání.