Romance.

Doňo Inez, v noci oné, kdy jsem vyznal na kolenou, že mé srdce v lásce tone, šílen jsa a přeblažen –

doňo Inez, v oné noci, když jsem jat byl spánku mocí, podivný se zdál mi sen. Zdálo se mi, doňo Inez,

že jsem zemřel za své hříchy, ďábel duši moji vynes’ z toho světa do pekla; v žhavé páře, plné záře,

jako bochník u pekaře duše má se upekla. Ale lkání duše mojí k nebesům až proráželo,

celé nebe slyšelo ji, slyšely ji světice – a ty klekly k bohu Otci, „Přispěj, bože, ze své moci!“

řekly jemu lkajíce. Plno slz hned nebem teklo, změklo přísné srdce boha, Jakuba on poslal v peklo,

kde je nářek, pláč a kvil, kde se rudá výheň točí, žhavější než vaše oči, by mne nějak potěšil.

Svatý Jakub sestoup’ s nebe, viděl, jak se v pekle smažím, kterak ďábel krev mou střebe, soucit v jeho duši pad’;

v šíleném a divém lkání: „Moje paní, moje paní!“ když mne slyšel naříkat. Leč když zvěděl; že tu hynu

pro vás, Inez necitelná, řek’ mi vážně: „Milý synu, věc to sice strašlivá, ale kdybys, blahem záře,

byl ved’ Inez od oltáře – měl bys peklo za živa!“ Procitl jsem náhle ze sna, Jakubův stín jizbou táhl,

venku lkala bouře děsná, děsná jak ten těžký sen, Quadalquivir hučel z dáli, větry vály, blesky plály –

a já povstal uzdraven. Buďte s bohem, krutá Inez, na věky už s bohem buďte: velkou pravdu sen mi přines’,

vidím, co se mělo stát... Pravdu řekl svatý Jakub: páže, jdi a svěc mi nakup, chci mu v chrámě děkovat.