Váš vějíř krajkový vůní syt,
jež z vašich prsů dýchá,
mé písně zvonivý rhytmus chyt’
a kolébal se zticha.
A rhytmus onen pak zářící
vzplál v mandlovém vám zraku,
jenž roven smutnému měsíci
spí ve vašich řas mraku.
A nachem zaplanul v čele vám
a na hedvábných lících,
jak slunce by to byl požár sám,
co klesá do vln spících.
A jako úsměvu toužný vzdech,
jenž srdce mé vždy úží,
vám utkvěl naposled na retech
a shasnul v jejich růži.