Tak stále, jak jdou dnové hloub v propast nekonečna,
já cítím lásku Tvoji, jež obětí je plna,
je snivá jako jitro a jako ženskost věčná
a jak Tvůj dech je toužná, jímž chví se prsů vlna.
Je jako slunce čistá, jak luna panenská je,
má posvátnost Tvé duše a žhavost srdce Tvého,
jas žehnajících světic jí v zbožných očích plaje
a ve svých dlaních nese div žití spaseného.
Já pod Ježíšův obraz dal obraz hlavy Tvojí
a po zápase denním, byv znaven světem podlým,
k těm dvěma svatým hlavám, jež jedna svatost pojí,
jak poutník v odříkání vždy s pohnutím se modlím.
A zvony velkonoční, jež mluví o Ježíši,
ty kdysi po mé smrti a nad mou rakví chudou
a v teplé záři jara, jež bude hřáti s výší,
Tvé jméno požehnané v svět širý hlásat budou.