My jdeme světem sami, v mlčení
a nikdo nezná bouř, jež řve nám divě v hrudi –
a přece slza-li se na řasách nám vzbudí,
ji líce chlad hned na led promění.
A velkou kletbu nese každý z nás:
jdem tiše ke hrobu svou cestou od kolébky
a nikdo necítí žár naši mroucí lebky –
však ucítí-li, schladne žár ten v ráz.
A každý sen jak fantom mlhavý,
než zcela zanikne v hrob temna beze hrází,
nám ještě divoký bol v srdce naše hází –
však v líci klid a úsměv zůstaví.
A s tupým klidem zříme mraky plout
a zříme slunce smích a zříme blesky žhoucí
a klidně slyšíme titány v srdci tlouci
dál líbajíce železo svých pout.
Jen večer, když nás nikdo nevidí,
se mnohý u snů svých snad v pláči pozastaví –
však ráno ve světě jsme lidé usměvaví
a na rtech klid, jak jiných u lidí.
A poslední sen v hrob když odkvétá,
my díme: „Svět to chce, jsme toho světa děti –
co zašlo, skonalo, to nectíme práchnivěti!"
A s resignací jdeme do světa.