Proud řeky skalami své vlny valí tiše,
on větru dotknutím se nikdy nezachvěje,
jak pustým hřbitovem tu mrtvé ticho dýše,
jak tlama obludy dvé skalních stěn výš zeje.
A v hrdlo potvory, jež sedraná svá záda
v kraj širý prostírá, kde květu není v polích,
svit luny veliké jak oběť noci padá
a v řece taví se a láme v skalách holých.
Svět celý zkameněl jak tyto skalní stěny,
zem širým prostorem dál letí beze změny,
jak láva vyhaslá se tupě dívá k nebi.
A s nebe bledého, jež hoří v hvězdných jasech,
tvář luny vrásčitá a schladlá v dávných časech
v ten nový hledí hrob a ohyzdně se šklebí.