Spí ještě v lesích šedé zbytky sněhu,
však z vlhkých luk už bílá vstává pára,
plá v záři slunce, v barvách duhy hárá,
zem cítí teplo, blaženosť a něhu.
Ó, dlouhé louky strání, hájů, břehů,
z vás nesmrtelná dýchá touha stará,
zem puká tiše pod polibky jara
a v slunce žáru, v teplých větrů šlehu.
Jak odvěký a velký heros bájí
jde po kobercích vašich Život věčný,
zem objímá a k slunci pozvedá ji.
A když pak stane nebes na prestolu,
déšť bílých květin vonný, nekonečný
jak požehnání na vás padá dolů.