Sám jsem doma. Nedočkavě
vlastní srdce slyším bíti,
jakoby teď po vší vřavě
chtělo se mnou promluviti...
O těch, kdož už dotrpěli,
usmířeni hrobů tmou?
O těch, kteří nezemřeli
a přec pro mě mrtvi jsou?
Život můj byl samá sázka,
porůznu se leckam schýlil,
život můj byl samá láska,
a já tolikrát se zmýlil!
Vztáh’ jsem ruce na vše strany
do široka daleka,
zřel jsem velké činy, plány,
málokdy však člověka.
Člověka, jenž nenachýlí
přesvědčení nad pohodlím,
člověka, jejž neomýlí,
že se k jiným bohům modlím.
Člověka, jejž nedojímá,
co je milo nemilo,
člověka, jenž mluví zpříma,
třeba by to ranilo.
K němu se vším, co je mého,
co bych neřek’ pranikomu,
do poustevny duše jeho
tiše vejít jako domů,
v oči se mu zpříma dívat,
otevřít mu srdce hned
a tak s ním se pousmívat
na ten širý boží svět.
Sám jsem doma, noc se krátí,
v duši se mi rozjasnilo,
jakobych měl zúčtovati
všechno, co mi v světě milo,
jakoby už po všem bylo,
co kdy v srdci zazebe,
v duši se mi rozjasnilo –
a já vzpomněl na tebe!
A tak prostě, tvým jak zvykem,
ale spolu hodně vřele
chtěl bych ti to říci s díkem,
že tě rád mám z duše celé.
Sám jsem doma, noc se krátí,
je nás málo, ty to víš,
svět se proto neobrátí –
ale ty mi rozumíš!