Vlnou hnána, větrem štvána,
mořskou plání tříska plula,
nekonečnem kolébána,
nevznesla se, netonula.
V nekonečnou dálku jinou,
na svých křídlech pršku světla,
rozvlněnou nad hladinou
babočka výš k slunci létla.
Na dně moře perla spala,
spala v hloubi nekonečné,
jako bílá hvězda plála
z nekonečné dráhy mléčné.
Vesmírem žhnul slunce plamen,
z bezedna břeh země kynul –
věčnem zpit a chvilkou zmámen,
šťastný motýl v slunci zhynul.
Vzbouřila se moře síla,
jeho pěna v břehy stříkla –
jako velká hvězda bílá
perla v moři navždy znikla.
Kde je tříska? Nevzletěla,
nekonečnem netěkala,
netonula osamělá,
na dně moře nezaplála.
Na hladině v slunci bílém
bezpečna a pyšna byla,
nad perlou i pod motýlem
bezpečně a pyšně zhnila.