Pět usedlo nás do kola,
a každý pohár zved’.
Jeden se smál, a druhý lál,
třetí se rval, a čtvrtý vstal,
byl jako mrtvola,
byl k smrti bled.
Leč já byl král,
neb já se smál
a já se rval a já jsem lál
a hrdě stál –
jen krčit jsem se nedoved’!
Všem jsem se smál
a všem jsem lál
a pak se s nimi rval –
a všechny jsem je miloval!
Neb toho, jenž se smál a smál,
jsem rád měl pro ten smích.
Ten, jenž mi lál, ten za to stál,
bych na něj vstal a s nim se rval,
a ten, jenž ztich’ – ó ten se bál,
a jak jen ztich’,
já chlapa litoval!
A tak jsme vstali do kola
a cítili své mládí,
mok pili jsme, jenž plápolá,
a měli jsme se rádi.
Teď jiní sedli ke stolu
a „Bratře!“ říkají mi.
Jeden je škrob a druhý pop,
třetí je rob a čtvrtý snop –
fuj, cítím hrob
a vidím mrtvolu,
jež také přišla s nimi!
Hoj, tys tu zbyla jediná
z těch našich mladých pitek!
A na tváři ti zhasíná
i tvého strachu zbytek!
Ten, jenž se smál,
už dávno scvrk’,
a ten, jenž lál,
má tlustý krk,
ten, jenž se rval,
teď moudře mrk’ –
a já tu sedím sám a sám;
je pusto do kola,
a z myšlének, jež v duši mám,
se dívá mrtvola!