Tu věčnou píseň, jako lidstvo dlouhou,
jež padá sluncem v jeho záhady,
své milé zpíval umíraje touhou
už Anakreon, dítě Hellady.
Pak přešly věky, jen ta píseň zněla
a padala dál v mračno lidských chmur,
když loutnu v ruce, s laurem kolem čela
své sladké paní pěl jí troubadour.
A v šerém parku, bledém při měsíci,
kde starý Faun se za jasmínem smál,
ji drahé dámě láskou vzdychající
v líc pod vějířem děd můj vylíbal.
Ó, moje dítě, láska všechno jala
v své osudy, ať nač chceš vzpomeneš:
což mohu dělat, než v tvá ústa malá
tu věčnou píseň vylíbati též?!