To bylo Umění, jež jako mladá vesna,
co dechem růžovým je ve kraj rozváta,
nás kdysi v kolébce již probouzelo ze sna
a v duše sypalo nám krásy poupata.
Ó je to Umění, jež s hvězdou zlatou v kštici
nás vedlo životem, až jsme se uzřeli,
že v citech jásavých smím „Sestro má!“ vám říci
a nésti obraz váš v svůj život setmělý.
A bude Umění jak bílý anděl státi
též mlčky u hrobky té chladné, setmělé,
kde budem jedenkrát sen nekonečný spáti,
a hroby růžemi nám jistě vystele.